Po půlnoci
Na oltáři svíce hoří,
před nimi panna klečí,
do plamínků jasných noří
své posmutnělé oči.
Půlnoc dávno odbila,
panna v černé róbě
dlouho se tu modlila
za milého v hrobě.
"Ach, Maria panno, žehnej mé duši,
do země uložen milý můj byl,
srdce mi žalem a bolestí buší,
k žití a radosti nemám dost sil!
Jednoho večera nepřišel domů,
nikdo jej neviděl, neslyšel nic,
sama dnes nevěřím snad ještě tomu,
že nikdy jej nespatřím živého víc.
Bolest mi na kusy duši mou trhá,
v největším žalu se na tebe obracím,
vzpomínka jako stím na mě se vrhá,
naději v zázraky Boží však neztrácím!"
Zaduněl hrom a po nebi sjel blesk,
smutnící panna zbledla,
mrazivý pocit vystřídal stesk,
kvapně se z rohože zvedla.
Na vrata kdosi zabušil,
obloha venku se zablýskla,
pohled její se zasmušil,
hbitě se k oltáři přitiskla.
"Kdo je tam?"
zeptala se do ticha.
Pravda, nebo žalem klam?
Hrůzou ani nedýchá...
"To jsem já, má drahá,
výjdi z Božího domu,
neboj se zloděje či vraha,
aň bouřlivého hromu!"
Panna se k oltáři tiskne více,
hrozivá bouře venku burácí,
náhle i zhasnou oltářní svíce,
stromy se ve větru kymácí.
"Ale kdo jsi?" sotva pískne.
Děsem se až celá třese.
Za okny s hromem se tajemně blýskne,
vichřice kostelem mužův hlas nese:
"Drahá má, jsem milý tvůj,
což neznáš již můj hlas?
Otevři, a už nestůj,
obejmi mě zas!"
"Ach, cizinče, to není hlas,
jež jsem znala a milovala!
Až po zádech mi běhá mráz
a hrůza mě k zemi přikovala!
Můj milý jest v hrobě,
pár dnů je to už,
já nevěřím tobě,
že jsi můj muž!"
"Jsem tvůj muž, paní,
má přemilá, zlatá,
než ozve se kokrhání,
otevři mi vrata!
Otevři a výjdi ven,
než se zrodí nový den!"
"A proč sám nevejdeš?
Proč sám za mnou nepříjdeš?"
"Nemohu, paní drahá,
brání mi zlá moc!
Marná je moje snaha,
tak otevři, dokud je noc!"
Panna svou poslední odvahu sebere,
křížek si k ňadrům přimkne,
do dveří silou vší pomalu zabere,
z kostelních vrat se vymkne.
A hle - na prahu stojí cizí osoba,
podivný pohled na pannu vrhne,
spíše se ďáblu podobá,
křížek jí z hrdla strhne.
Tu děva zděšením strne,
pobledlá tichounce zavzlyká,
více bytostí ze stran se hrne,
modlitbou tiše se zajíká.
Nohy ji pozpátku do kostela vedou,
muž ji však za ruce chytí,
má pannu již - zděšenou, bledou -
tak jako pavouk mušku v síti.
"Kampak jdeš, panno?
Nechceš jít se mnou?
Pojď, než příjde ráno
s námi nocí temnou!"
Bytosti hřbitova se pomalu blíží,
na pannu stíny své vrhají,
černá kočka se kol hrobů plíží,
blesky oblohu trhají.
Tu žena ucukne, na útěk dá se,
černý šat za ní jen vlaje,
rozkaz tu poznává v ďáblově hlase,
snad si jen vítr hraje:
"Chyťte ji, bytosti noci!
Chci ji mít ve své moci!"
Panna se modlí ve spěchu,
upíři v patách jí stojí,
za chvíli lapá po dechu,
i stínů stromů se bojí.
Smáčený šat, smáčené vlasy,
tvář bledou, dříve hezkou,
uslyší za sebou tajemné hlasy,
i vydá se temnou stezkou.
Upír je rychlejší, než její noha,
panna již síly nemá dost,
klekne si na zem a prosí Boha,
prosí jej za vše o milost.
Nejsou jí platné nic modlitby plané,
Bůh její slova neslyší,
upíří dech k ní s větrem zavane,
bouře se náhle utiší.
Ďábel jí pomalu na šíji sáhne,
své oči do temnot ponoří,
nazad ji pomalu k sobě stáhne,
do hrdla špičáky zaboří.
Krev její chutná a sladká,
marně se panna vzpíná,
pleť její hebká a hladká
po prvním hltu zesiná.
Tak potkalo pannu neštěstí,
bytosti noci ji za údy berou,
koušou ji do nohou, zápěstí,
jako vlci se perou.
I marné je její volání,
bezvládne tělo k zemi padá,
hrozné je upíří konání,
a noc je ještě mladá...