Camila
Mladičkou dívku ze sna cos budí,
horečka tělo jí spaluje,
ledové obklady na čele studí,
ode všech živých se vzdaluje.
Zadržela svůj poslední nádech:
"Nezemřu! Vrátím se zpět!"
Z jejich slov až zamrazí v zádech,
více než ze smrti - z těhletěch vět!
Více již dívce pomoci není,
farář svůj úkol vykonal,
zářivé oči se ve skelné mění,
Bůh si ji k sobě zavolal.
Ráno už chystají rakev bílou,
k věčnému spánku uloží
dívenku krásnou, dívenku milou,
na prsa křížek položí.
Mlha se nese temným lesem,
chladný déšť na zem dopadá,
srdce se svírá hrůzou a děsem,
mrtvá jak živá vypadá!
Dopadla hlína a náhrobní kámen,
pohřební průvod vrací se,
poslední sbohem a konečné "amen"
v šumivém větru ztrácí se.
První je večer bez milenky jeho,
mysl snad v žalu přehání,
však poslouchá hlas srdce svého,
slyší jen její volání.
V noci se otvírá hřbitovní brána,
měsíc mu svítí na cestu,
vysoko nad hlavou zakráká vrána,
volá již jeho nevěstu.
Odsunul kámen a odhrabal hlínu,
na rakev bílou narazil,
zlámané nehty a na tvářích špínu,
dřevěné víko rozrazil.
Dívenka jeho své oči otevřela,
milenec její se zarazil,
bolestí ústa až oněměla,
však srdce jí kůlem prorazil.
Poslední naděje života hasnou,
hřbitovní brána se zavírá,
spatřil však na nebi hvězdičku jasnou,
snad byla to jeho Camila.